VERŠE PŘÍTELKYNI, KTERÁ SI STĚŽOVALA NA BLÍŽÍCÍ SE STÁŘÍ.

Ach, máte pravdu; stárnem oba,

je novým katem každý den,

pták zrnkem každým, které zobá,

je o to druhé oloupen.

Jsme vteřiny přec pouhé děti,

a chytati chcem záblesk hvězd;

proč, Bože, květů na té sněti,

proč v hroznu tolik zrnek jest?

A tak než dojdem k poslednímu,

tu v hrudi plamen dávno shas;

ba slovo skoro vázne k rýmu,

jest podezřele řídký vlas.

A nemůžem víc oceniti,

a tušíme to ve pláči,

to slední zrno, jež tak svítí,

že bylo by – to nejsladší!