VERŠE SAMOTÁŘE.

Cos v duši někdy štká i tajně vzdychá,

že v jizbu spěcháš svou, jež němá je a tichá.

Jsi jako plachá laň, již lovec raní,

jež hledá lesů kout pro svoje umírání.

Vše dráždí tebe kol a mučí, ruší –

své dvéře uzavřeš, chceš sám být se svou duší.

Co zatím město hřmí jak v žáru sopka,

ty okna zacloníš, že jizba jest jak hrobka.

Byl život pohřbem jen – teď tělo leží

a smírných zvonů zpěv se starých vane věží,

se starých kathedrál, k nimž touha vzdychá

tvé duše zraněné, když jizba je tak tichá.