Verše z minulosti.

Jak šťastni byli jsme! Nad jezem u mlýnu

jak hnízdo vlašťovčí v ořeší, jasmínu

se malý dům náš skrýval,

a listí na stromech a vlny jezera,

kol mlýnských klepání a zvony večera

tam hrály, kraj se stmíval.

Do noci bděli jsme, svit lampy vedl boj

se světlem měsíce, v němž mušek kmitný roj

se mih’ jak slzy v líci,

a jak ten bledý svit po listech, po zdi hrál,

mé matky obličej se bledším býti zdál,

jsa roven večernici.

Do noci bděli jsme... Kdes v dumách bloudil duch,

zpěv z břehu ztlumený nám vanul časem v sluch,

na vodách měsíc, rosa v trávě,

a květy s hvězdami jen jeden svit a dech,

a mír a svatvečer a blaho v srdcích všech,

dlaň matky na mé hlavě.

Ó noci čarovné! ó štěstí jako sen!

V tom vzplála obloha, jak vzplal by nový den,

jak růže planou v skrytě!

Déšť květu s jasmínu dech větru dolů třás’,

a v matky náručí já slyšel sladký hlas:

Bůh žehnej tobě, dítě!