VERŠE

Kdo mnoho viděl, mnoho trpí.

Ti, kdož mne žíti učili,

ach, tolik, tolik spatřili.

Mák planý, koukol, pejr a chrpy:

Chraňte své zlaté osení,

občané dobře zvedení!

A nejvíc ze všech trpí žena.

Mé srdce měly zkažené

ženy, ty nejvíc zmučené,

bez krásy, ctnosti i bez věna:

Chraňte svou mladou úrodu,

oh, matky šťastných porodů!

Kdo mnoho zřel a ke dnu přišel,

má patinu i na smíchu

a zvyk si chodit potichu.

Kdo mnoho viděl, mnoho slyšel –

těch vyděděných nejvíce

má uděšené zornice.

Nerozumím počestným ženám,

nerozumím hodným básníkům,

nemohu závidět diety

politickým straníkům.

Daleko dlím od bohatých stolů,

od směrodatných magnátů:

stačí mi slunce, nemocná láska

a hadru kus na záplatu.

Z povinnosti jdu za svým pluhem,

někdy i trochu z hladu snad:

Stoupá-li míza, nutno kvésti

a stejně nutno umírat.