VERŠE.

A trpěti je nám, nám, kdož jsme vetché třtiny

pod kolem osudu. Cit bolu jest vždy jiný,

když otužilé srdce drásá;

jak Simson chytnem’ lva, v chřtán vjedem’ jemu dravý

pro medu božského plást, který zovem zdraví,

nechť potem vlhne skráň a slzou řasa.

My, losu athleti, již snesem’ dost, ba, všecko,

však horším vidět jest, jak trpět musí děcko,

tak tiché, dobré, vlídné;

tu odzbrojeni jsme, tu selhává i víra

v dobro i spraved’nost; pěst v hněvu se tu svírá –

čí srdce mohlo by tu zůstat klidné?

Zřít dítě trpěti, snad největší jsou muka.

To srdce matek ví, jež chvěje se a puká,

jak pomoci však, neví;

bez viny trpí zde miláček, anděl domu,

a čemu přičísti lze vinu? čemu? komu?

a roste strach a bolest nepoleví.

Zde cesta pro soucit, pro bídy pochopení.

Ó, dejte děcku prst z té radosti, že není

ve sboru trpících též vaše;

pro svatý onen cit, jímž chápem’ ztrátu cizí,

pro něhu otcovskou, pro lidskosti pud ryzí,

jenž slétá zřídka k vám, pták rajský, plaše.

Ó, dejte trpícím a dětem dejte zvláště!

Je cele zahrňte do lásky svojí pláště,

boj s nocí směle podnikněte,

boj s hroby, se smrtí: vše láska překonává;

vždyť růže radosti jen tomu, rád kdo dává,

též nejdřív z nitra zkvete.