VERUNCE.

Zašplounal potok, zaklepal mlýn,

proud zlata západ v hvozdů lil stín,

horskou jsem cestou spěchal,

ve mlýně srdce jsem nechal...

Verunko, dítě, zda to byl sen,

na horách co jsem prožil,

dnes mně to jako lehoučký verš,

jejž jsem tam u vás složil;

dnes mně ten pobyt u vás jak let

ručeje v horském boučí,

jak něžné ručky poslední stisk,

s milým když milá se loučí;

jak jitřní rosy stříbrný pel,

rozpjetí ptačích křídel,

kříšťalů slunných mizící proud

přes kola vlhký hřídel,

jako té písně prostičký zvuk,

který jsem marně dusil,

jejž jsem v ten mladý, zářivý svět

uvolnit musil, musil...

Vzpomeň si na mne, Verunko,

až sever v horách zahvízdá,

až první mráz a první sníh

jiřičkám slétne do hnízda.

U krbu tehdy budete

se hřát již v záři smolnice,

ty budeš přástkám vyprávět,

tatíček říkat v kronice.

Sníh bude s vichrem burácet,

co vám však do těch nečasů!

Jen když ten oheň na krbu

plá jasnou září topasů.

Šumne sic někdy, zapryskne,

v popel se svine, zatočí,

však vy mu louče přidáte,

že vesele zas poskočí.

Že vesele zas zaplane

jak modré oko dívčice,

když snivým blahem vytrysknou

v ně drobných perlí tisíce.

A dávno až se rozhostí

klid u vás jako v kostele,

tak jako žhavá vzpomínka

on tryskne ještě z popele...