VES

Znaven spočívaje, do vsi nahlížím,

v brav shluklý, křivolace zbrázděný.

Těžkopádné rysy věže, bíle svítící,

s cibulí prostoduchou, praví:

„Nehleď na mne; ne pro tebe

stojím dlouho v tomto koutku hor;

ale pro ty, jež má křtitelnice vzbouzí,

kdo, část své hroudy, tráví prostý věk

v zahradách zhoustlých, s nimi stárnoucích,

kdo při mém zvonku mrou, v mém stínu tlí.

Tys jen poutník, bez kaple a rovu.“

Ne, nemám pravdu, cizím pohledem

ruše dobré stádo starých střech.

Jen je-li v sebe stulen, teple dýše mír.