VES NA HORÁCH.

Vprostřed kostel s rudou bání, kolem chatky běží –

pod horama v stráni rodná ves má leží...

Před ní na rozcestí stojí boží muka,

za ní v hloubce modrých lesů žežulička kuká.

V rozbřesknutí ranním na počátku máje

v běli kytic třešní celá ukryta je –

jako kruh ji spíná v mezích zkvetlé hloží,

a na horách nad ní hoří velké slunce boží.

O polednách v červnu v zeleni se skrývá,

mizí zcela, jen věž do dálky se dívá –

a kol dokol ostře odráží se v zraku

čtverce ohnice a pruhy vlčích máků.

V podvečerech srpna, když se v kraji setmí,

bílé stěny chatek probleskují ze tmy,

pásmo hor se halí tmavomodrým šatem,

a v polích si cvrčci hrají zralých klasů zlatem.

A v půlnocích o vánocích nad vesnicí

táhne meluzina dlouze žalující –

marně hledá dítě ve sněhovém moři:

dole okna a ve výšce věčná světla hoří...

Šindel tence praská, led v potoku puká...

Před mou vískou na rozcestí stojí boží muka...

Pod horama v stráni rodná ves má leží,

vprostřed kostel s rudou bání, kolem chatky běží...