VES V LESE

Pod temným lesem jedlovým

postřelená jak koroptev

leží ves s baňatým kostelem svým,

slunce-li, rudá stříkne z ní krev,

doutná, kouří v klínu mechů,

v silném, horském větrů dechu

kmeny jí zpívají kolozpěv.

Báně vížky zří s vysoka v důl

na hřbitov, ztracený pod strání,

na faru, zahrádku, lipky a úl,

na školu, smutnou jak pokání,

na dům obecní, s vyhlášek stříškou,

na šatlavu, s okénkem s mřížkou,

rozlezlé chalupy po pláni.

Všecky je hlídá vížky báň,

z pradávna, z nedohledna dob,

jak se svažují podél cest v stráň

sdruženy jako ke hrobu hrob.

V nich co muž, pytlák je mračný, štvaný,

broky a kulkami provrtaný,

a vše, co žena, to mlčící hrob.