VEŠ.

Jde houpavě, jak panák z gumy,

na šňůrce za ním chodí pes.

Svět kolem něho vře a šumí,

on stále týž je včera, dnes.

V něm, na něm všecko neurčito:

Je sedmdesát? Padesát?

A myslí? Je mu čehos líto?

Chce něco? Doved by co dát?

Má očka žertovná a čilá,

je celý jaksi šedá pleš –

až jedna žabka usoudila,

že je to zakuklená veš.

Veš – jakže? Bozi, divu není!

co zvířat chodí potají

tím světem v lidském přestrojení

co hmyzu v lidském mumraji!

Když lezl – jak už obletují

don Juanové neškodní

kol krásky jedné – odved' mu ji

sok. Soci jsou vždy rozhodní.

Za dvacet roků nový zápal

jej k sestře byvší lásky hnal –

on docela se ručky chápal,

když někdy z auta pomáhal.

Leč – ta se smála: Snad ne, vida!

A jinam spěla touhou svou.

Veš zří, jak den se s nocí střídá

a pokyvuje hlavičkou.

Až v posled zlíbilo se máti

těch obou lásek v milé vši –

snad náhradu mu chtěla dáti

za dcery, kdys jej zradivší.

Let jest jí asi osmdesát,

tož, prosím, kdo v tom něco zří?

I starší srdce může zplesat

v nebesky čistém přátelství!

Veš dojemně teď v času běhu

té přízně sbírá projevy:

o svátcích oběd, z očí něhu,

z rtů ševel slov i úsměvy.

A za to nosí knihy nové,

jež byl shlt duší panickou:

tu roman dobré Marlittové,

tu Věnceslavu Lužickou.

A vypráví – oh, hlava vtipná –

o psu, jejž kochá velice

i novinky, jež jeho bytná

mu nosívává z ulice.

I účty srdce časem rovná

před zrakem jejím zářícím

a šťastné soky ničí zrovna

dnes vtipem šedě sršícím.

Coeur-Dame jej cení a ne málo

i známými je vážen též –

a jen to žábě vypátralo,

že je to přestrojená veš.