VESELÁ BALLADA O DOBRÉM SPANÍ.

Po dlouhé době spal jsem opět zdravě:

dnes ráno vstal jsem čilý jako pstruh!

jak v kraji po bouři, tak dnes v mé hlavě,

chmur mračna zašla, vane svěží vzduch.

Jsem rozpustilý jako syté dítě,

pln slunné nálady, mám na rtu smích,

mě starý šašek Humor jal v své sítě,

kol rozvířil rej gnomů skotačných...

Já že jsem vesel? – Venku jitro šeré

mi halí Prahu v roucho truchlivé,

chlad mlhy podzimní se v jizbu dere,

a na střechách zřím jíní šedivé.

A přec jsem vesel! – Sedám k vonné kávě,

pojídám s chutí špičku rohlíku,

pak žurnál svůj čtu klidně, usměvavě,

ba, – i svých veršů pádnou kritiku.

Z té rád zas poznávám svou novou vadu:

že prý vše v básni povím z plných plic,

že moje krajiny jsou plny chladu,

že dím jen to, co píšu – více nic.

Ó, v kritice té se mnou proces krátký:

nad básní mou prý v dumách nelze snít,

vše řeknu v básni, nic však mezi řádky,

jak v pravém umění má vlastně být.

(Máš pravdu, kritiku! – Jsou mnohé básně,

kde autor neřekne nám v řádcích nic,

nad básní takovou lze sníti krásně,

ta báseň na rubu má vlastně líc...)

Já dočet kritiku... jsem vesel dále –

a přece varovný z ní vane hlas,

že s verši mými hatí se to stále,

a tak že sotva dojdu na Parnas...!