VESELÁ PŘÍHODA V KLÁŠTEŘE OBERNDORFSKÉM.

Na dvacetčtyři v svatých zdích

tam žilo panen šlechtických

a žily v stálém veselí,

neb nouze nikdy neměly

a světa toho marnosti

nad nebes kladly radosti.

A k tomu sjížděli se tam

ku radovánkám, zábavám,

ku hřešení a poháru

od Schwarzwaldu a Neckaru

šlechtici mladí. Tu vždy vzplál

stem světel refektáře sál,

na stolech jídla přívaly,

ze sklepů vína vybraly,

a když se snědlo, vypilo,

pak k posledu se tančilo

za šumné hudby provodu

až k slunečnímu východu.

A tu se stalo jedenkrát,

co pověděl bych tuze rád,

neb žertík byl to pěkný dost

a vzbudil všudy veselost.

To skorem půlnoc byla již

a každý mladý tovaryš

se točil v kole s jeptiškou.

Tu světla uhašena jsou

a všecky dvéře zamčeny

a z přepažení u stěny

jen silněj hudci zahráli.

Však páry v tanci ustaly.

A panic za mniškou se hnal

a lapiv ji, hned častoval,

že ona nesteskla, ni on.

A pomilovav, dal se v hon

po jiné Krista nevěstě,

jak namátla se na cestě.

A hluk byl v tmě té, smích a křik,

noh dupot, neb jen okamžik

se hledali a pouštěli

a zase k jiným letěli.

Jen jediného rytíře

zlý potkal casus k nevíře,

a že zdál se mu krátký čas

a mněl, že světlo vzplane zas,

tu jal se křičet: – Panici,

prodlužte, prosím, štvanici!

Tři sestry mám tu v klášteře,

tři mnišky chyt jsem v důvěře

a vždy mi slůvko nebo smích

zradily jednu z sester mých!

A z toho věru nemalá

veselost v tmě té povstala

a neblahému panici

dopřáli novou štvanici

a času rádi dali mu

až k rozbřesknutí jitřnímu.