Veselé vrby.

Tlupa skřítků noční tiší

jde a stane... co to?... slyší

ševel starých vrb.

„Jářku, pst!... ty stromy smutku

veselí se...“ – „Aj, ba vskutku;

poslyšme, co jim to asi

vlezlo do kotrb.“

V okamžení chodců hlouček

tiše sedá na palouček

u těch starých vrb,

a ty vrby šepotají

a ti v trávě naslouchají,

oni dole, nahoře pak

bledé luny srp.

„Víte, co mi nad výstavou

nejveselej krouží hlavou?“

řekla jedna z vrb.

„Že to žito, jež tam zraje,

z rajského je Čechů kraje,

tedy české, a tak prosté

koukolu i chrp.“

„A mně jako do skoku je,

když mé oko pozoruje,“

vece druhá z vrb,

„kterak zase jednou letí

Čechoslávu do objetí

Slovan z blízka, Slovan z dáli,

Polák, Rus i Srb.“

„A mnou klátí pyšná radost,

že se právu stalo za dost,“

na to třetí z vrb;

„o Čechu že pravda zase

v pravém světle zaskvěla se,

a že tomu, kdo ji třísnil,

narost notný hrb.“

Ticho opět... Na to malí

vousáči se dále brali

od pozdřimlých vrb.

„Dá-li Čech si jako děcko

i teď ještě líbit všecko,“

podotk’ jeden, „bude platit

zas jen: Mlč a trp!“