VESELÝ CHODEC.

Den chmurný byl a pod mrakem.

A tvoje bytost celá

s touhami, nadějemi

až k poblácené zemi

se těžce nakláněla

pod všeho útlakem.

Noc přešla dávno a nepřišel den,

neslyšels’ ničeho, ledaže sten,

neviděls’ ničeho, ledaže rmut,

neviděls’ ničeho, ledaže trud.

Tu náhle zjevil se na bílé silnici

neznámý poutník, vesele pějící,

s tlumokem na zádech ku předu kráčeje,

tak jako úsměv a tak jako naděje.

Tvé srdce plno, že tak si pěješ

přes bídu, smutek, tragiku?

Tvůj krok je lehký, v dál že spěješ,

neznámý poutníku?

Tvé čelo hladké, tvé čelo bez vrásky,

jakoby nebylo než sladké otázky,

tvé oko jasné je, hledíc v před,

jakoby zahradou v květu byl svět?

A hlas tvůj jásavě hovoří s ozvěnou,

zápasí s ní,

jakoby cestou, vavříny zdobenou,

šly tvoje dni;

nepříznivě nesklonily se nikdy vážky,

zápasy byly bez porážky?

Poutníku neznámý po bílé silnici,

z neznáma přišedší, v ně zase spějící,

poutníku veselý, radostně žijící:

čím je to, že se nebe náhle jasní?

Odkud verš radostný v pochmurné básni?

odkud hlas jásavý v souzvuku smutku?

Což bolest není vskutku?

Mizíš mi v záhybu,

doznívá tvoje nota

bez slibů.

Ale zlých reflexí černá rota,

tušení bezejmenná

prchají zaplašena.

Myslím, že jiskra zakmitne,

myslím, že slunce zasvitne,

myslím, že dozní sten,

myslím, že zkrásní sen.

Nevím, kdo jsi, kam jdeš,

tvou pravdu neznám, tvou lež,

nic z toho, co z tebe tryská,

pěje si, výská.

Ale ať kdokoli, zahnal jsi chmuru,

zvolal jsi „Vzhůru!“

v zlý okamžik.

Poutníku neznámý,

skrytý už mlhami,

dík!