VESELÝ ROBINSON

Vykouzlil jsem si stan v přírodě

blízko kořenů věcí a pod mapou hvězd,

hledím všemi směry do světa,

jenž jako moře má příliv a odliv,

ale nejsem již Vasco da Gamou

ani světoběžníkem,

mám jen sbírku škeblí,

jež jsem si přivezl se svých pirátských toulek,

z Javy, z Madagaskaru, z Nového Zeelandu, z Hebrid,

nelovím ani nymf,

raději maluji vzpomínky,

které snad pošlu na výstavu krás kosmu,

již duše uspořádají

na jitřní hvězdě.

Na větvi v mém stanu

hnízdí srdce,

tiká jak budíček v souzvuku se vším,

krůpěje vteřin kanou do misek dní,

na vlnách bylo mi busolou,

podle níž jsem řídil svou galéru

do končin dávných mytů,

do sídel budoucnosti,

nyní odměřuje můj styk s tvorstvem,

připomíná mi pozemskost,

rokuje se mnou o prchavém i věčném.

Když vycházím na pláž Atlantiku,

zasteskne se mi po křídlech,

ale zkrotím chvil touhu,

když shlédnu, co práce spí na pevnině,

kolik rolí není obděláno,

kolik bližních čeká rady na cestu,

jak málo je schopných a oddaných dělníků

na nehotových stavbách,

jak skrovně je misionářů,

jak svět potřebuje ošetření a lásky,

jako slabé děcko,

aby rostl a prospíval.

Je nutné dolovat smích,

jenž je pohřben v zemi jak pralesy drahokamů,

je nutné osušovat pláč,

jenž dští jak rosa s nepřátelských mlh,

je nutné objevovat krásu,

jež prosakuje jsoucnem jak léčivé zdroje,

je nutné křísiti lidskost,

v jejímž uskutečňování tkví účel naší planety.

Tak zraji a tak sním

ve svém wigwamu v přírodě,

jež mne telepaticky snoubí s nejvzdálenějšími kraji,

vždyť zeleň, blankyt, vodstvo jsou všude,

ssaji dech veškerenstva,

jsem největším boháčem na zemi,

neboť rozdělil jsem se o všechno se všemi,

nenáleží mi ani mé srdce, ani můj stín,

a nemám již nic než svou volnost