Veský mistr.

Již se tají ruch a lomoz denní,

Krajem pne se míru ratolest,

Jen zde v dílně ještě klidu není,

Robí veský mistr naručest.

Jak se tváře jeho zračí mílo!

Podařilť Bůh jeho manželku,

Robí šťastný mistr vzácné dílo,

Robí pro rozence kolébku:

„Tobě dík, jenž vládneš světy všemi!

Největší je ze všech otců běd,

Bez potomka zetlít v siré zemi,

Nezůstavit po sobě ni sled!

Tobě, otče náš! zní vroucí díka

Za robátko, jež jsi poslal nám,

Slyš mne, že hodného řemesníka

A ctitele Tobě vychovám!“

A rok mnohý minul. Na hřbitově

Zněl již večerního ave zvuk,

U krbu dlí vesničan si hově,

V krčmě divoký se vzteká hluk.

Jen zde ještě není konec znoji.

V dílně plno kvapu, šelestu:

Jedináček do světa se strojí,

Robí mistr tlumok na cestu.

„S Bohem, ty můj světe! S Bohem, synku!

Nuž jdi, tu máš požehnání mé!

V cizině zpomínej na matinku,

A na mistra v domovině své!

Přijmi poslední mé políbení,

Pojď sem ještě jednou na mou hruď!

Chop se víry – svatého brnění –

Již jdi – dvakrát, dvakrát zdráv mi buď!“

A rok mnohý minul. Opět muže

V prosté dílně spatříš v úspěchu,

Robí mistr nevěstino lůže,

Robí vázaného pro snachu.

Šťastně syn vykonal dalnou cestu,

Po otci by přejal řemeslo,

V dědině si vyhledal nevěstu,

By s ní sdílel žití slast a zlo.

Ve vísce se sběhly mnohé změny.

Dobrá máti v hrobě spočívá,

Chřadne, hyne otec opuštěný,

Pro nebeskou žatvu dospívá.

Již se tají ruch a lomoz denní,

Krajem pne se míru ratolest;

A zde v dílně ještě klidu není,

Robí veský mistr naručest.

Jak se síly jeho rázem drobí,

Bože, jak je ztrhán jeho hled!

Pro jedince-syna rakev robí –

Robil mistr v dílně naposled.