VEŠLA JSTE V PŘÍTMÍ DRÁHY MOJÍ...

Vešla jste v přítmí dráhy mojí,

divoké víno ve vlasu –

po divých bouřích zápasů

obraz váš u mé líchy stojí,

čajovou růži u pasu.

Přívaly pole mé zpustošily –

vy, jeden z božích zázraků,

čisté sny mládí ve zraku

u něho stanula jste chvíli,

bílému rovna oblaku.

S kající oblohy popel splývá

na smutný, zpustošený lán –

kde bylo všecko sen a plán,

pole jen zcuchaných stébel zbývá,

klas nohou bouře zadupán.

Zkázu jste viděla mých klasů,

ke hrudi hlavu sklonila –

o čem jste, duše, myslila?...

Náhle jste rychle sáhla k pasu,

svoji mně růži hodila.

Za vámi hledím v své dráhy šeru,

zřím vaší hlavy tichý sklon...

Myslím, než s věže zazní zvon,

nežli se schýlí k podvečeru –

nemám-li zorat zpustlý hon?...