VESNA A LÁSKA.

Nejlépe myslí se na zlatou vesnu,

když hodně se a hustě sněží;

Kdykoliv o lásce v myšlénky klesnu,

tu jistě srdce, to srdce

za láskou žebrotou běží.

Když tady jaro jest, nevíme o něm

pro kvítí, úsměvy, zpěvy;

čas v lásce utíká splašeným koněm...

tu jistě srdce, to srdce

štěstím že spíjí se – neví.

Potom však zdiveno, všecko když mine,

květ přírody i kvítí ducha,

v podivném sousvětlí všecko když hyne:

tu cítí srdce, to srdce,

nejsladší byla jen – tucha.

Nikoli vesny ty jásavé hody,

ani ten smyslů všech zmatek:

pouze ta tucha, ten sen plný shody,

to ticho, ó srdce,

byly jen pravý tvůj svátek!