VESNĚ.

Kolikrát, ó zlatá vesno,

ve svůj slunný modrojas

jabloň starou rozvilas

květem, jak se v mládí rdíval!

Kolikrát jí rozezpíval

duši starou, jíž tak těsno,

tvojich smavých písní hlas

rojem ptáčků zas a zas,

žeť jí jako dávno plesno!

Tak vždy neseš svoje zvěsty

mladých nadějí a tuch

jako poupat sladký vzruch,

jako ptačích písní vání

v pozdní duše odříkání!

Květem halíš černé klesty,

květem dýšeš v rosný vzduch,

květem věnčíš hebký luh –

i to trní kol mé cesty.