VESNICE U ZORANÝCH POLÍ

Jak zčechraný bouří les a do oráčů jak pere

studený vítr ještě ledem napitý!

A ze strhaných mraků

jak třepí se slunce, oslnivým světlem se dere

z mrazivých mraků, jež větry bičovány

se roztrácejí a tonou, mizí rozbity.

Za kraj až do nedohledna a šírá jenž přeorán

a za pluhem, za vonící hned prstí

se rackové derou o kořist.

Jich lkavý smích spíš dohovor je veselý,

všech kopců, otevřených stran

s tou hloubkou, ves kde svítí oslnivou srstí,

jak živý tvor, když oči se mu přivřely

a on se chystá klidně ležet na slunci a příst.

Teď drsného, ranního mrazíku

se slunce osvobozuje a ku poledni

uléhá vítr, modrý dým se ztrácí nad zelení,

v níž probělává ves

a statky sedláků a domky dělníků

stoupají do výše, až tam, kde zatmívá se les.

A jak tu kráčíš, zatoužíš

promluvit s oráčem neb děvčetem kdes u studny,

neb s hospodářem, sad jenž hlídá zraky svými,

neb s dětmi, u školy kdes za poledne vířícími,

neb s hostinským, jenž rád své prolelkuje dny,

a o letošku chválu uslyšíš:

Že na ložích svých ženy šťastně porodily,

že hladu nebylo, že všichni sytí byli,

než mohla ubrat smrt, že život více dal,

a přec-li někdo z hloubi žalosti

když bláhově si zaplakal,

to byli ti, jichž děti v městě ztraceny –

snad zlými lidmi zkaženy, snad v prostotě své zkráceny

žít daly Městu krev své mladosti.