VESNICKÁ BALADA

Řekl jí: „Aby ses vrátila,

z lesa jde chlad.“

Nevzhlédla, aby nemusila vyčítat.

Ruce pod šátkem křížem zavázala,

zaváhala.

Soumrak se na les věšel:

Kdyby mne objal, kdyby neodešel! –

Stanuli ve stínu buku,

drsná dlaň stiskla jí ruku:

„Tady se rozloučíme.“

Řekla si v duchu bezděky: –

na věky.

„Mlčíš? Proč nemluvíš? – Rozumím.

Příští neděli promluvím;

bude, jak chceš.“

Řekla si: – lžeš.

„Taková jsi dnes neveselá.“

„Hlava mne rozbolela.“

„S bohem – ne – na shledanou!“

Její srdce bylo jednou ranou:

„Do neděle se snad dočkáš,

počkáš.“

Šeptala to ona nebo les?

– proč ne dnes?

Doma ke všemu jsou slepí, hluší,

jenom matka tuší.

Nezeptá se, nezpovídá,

ale hlídá.

Bez polibku se dnes rozloučili,

nad lesem je bílá mlha hustá.

„Za týden!“ – To říkala jen ústa.

Za týdnem jde týden, jedna tíha,

v slzách probouzí se, v žalu líhá.

Dítě nemá táty, dědek vyhání je,

ve zlosti a sváru zle se žije.

Přišlo jaro, povrch lesa roztál,

nebe modralo se nad světem.

Jednoho dne, když se zešeřilo,

z domu utekla i s dítětem.

Zabila se? Nezabila; v městě

uliční ji zhltlo nároží,

prodává tam úsměv svého děcka,

fialky, a v hladu živoří.

„Kupte, pane!“ – Peníz bez pohledu

uvíz v dlani, někdo utíká...

„Tamhle v davu – vidíš? Kde bys viděl –

zahlédnout jsi mohl tatíka.“