Vesnička hoří.

Bim, bam! Bim, bam!

Tak nezní u nás klekání,

vždyť slunce dávno za horami,

ba nedaleko k půlnoci –

ó jak se chvěji, pán bůh s námi!

Bim, bam! Bim, bam!

Tak nehořívá obzor náš,

jako se zarděl v této chvíli –

ó jakou září oblaky

se nad mým krajem roznítily!

Bim, bam! Bim, bam!

Jenom co dojdu na vršek,

pak shlednu, zda jsem tušil právem,

či jenom obraz divoký

mě v zraku klamal mihotavém?

Bim, bam! Bim, bam!

Už to ne klam, to skutečnosť,

tam naše víska ve plameni,

včerejší štěstí rodin svých

v dojemný pláč a bolesť mění!

Bim, bam! Bim, bam!

To kostelík náš bije v zvon

a novinu zlou lidem hlásí –

hle, zář teď bídy pochodní

a včera byla v službách krásy!

Bim, bam! Bim, bam!

Kéž měl bych, vráno krákavá,

té chvíle černá křídla tvoje, –

vždyť pod tím jedním krovečkem

spí se synáčkem žena moje!

Bim, bam! Bim, bam!

Čím jsou mi plné stodoly,

jež prohnuly se polním darem,

a teď tam živlům mecí daň

hořících trámců děsným varem!

Bim, bam! Bim, bam!

Již prvních míjím domků řad

a ke kostelu letem chvátám,

zář roste, praskot dřev a kouř –

již k hořícím jsem dospěl chatám.

Bim, bam! Bim, bam!

A z těch teprve v poslední

mé drahé duše spánek sladký

pojímá v horkou náruč svou –

mé dítě v loktech ženy, matky!

Bim, bam! Bim, bam!

Skok, výkřik, konec lidských sil,

a oba z dýmu na vzduch nesu –

jsme znova živi, pláčeme

v směsici žalosti a plesu!

Bim, bam! Bim, bam!

Ó kéž jen žár ten ve srdcích

nám vroucí láskou věčně plane,

jak tehdy v strašnou hodinu,

mé duše drahé, milované!