Vesnická idyla.

V tuhé zimní ledy spiata

odpočívá naše chata,

z komína jen občas dýše

teplé páry kotouč tiše

z rána nebo z večera

mlhavého do šera.

Uvnitř v koutku do pohádky

rozpřádá se hovor sladký,

mladá žena sedá k muži,

vroucně k nim se láska druží,

od neděle k neděli,

v sobotu jak pondělí.

Mezi nima na kolébce

andělíček spánkem šepce,

a tři duše po komoře

bez bolestí, beze hoře

štěstí sobě šeptají

potichu a potaji.

Kolébavku matka zpívá,

otcův pohled odpočívá

na ženě a na dítěti –

a jak při nich neprodleti?

Žena jako růže květ

a synáček celý svět.

A nad krovem po nebesku

v bludných mlžin zlatém lesku,

v měsíční té záři bledé

šťastný, hle, je osud vede;

obepne je všecky sen,

nežli z hor se zbudí den.

Až se zbudí, šťastné oči

do života zase skočí,

pohádečka počne zase,

muži, ženě v nové kráse

nové štěstí vykvete –

úsměv na rtech dítěte!