VESNICKÝ KOSTELÍK

Dřevěný kostelík, nikdo v něm na modlení,

bílými okénky jas sem padá,

na oltáři voní do umdlení

kytice bílých lilií, jež zvadá.

A moje duše naivní prostotu vnímá

jeho sošek a řezeb hlavic

a je mi, že někdo pokorný tíhu mou snímá,

a klade ji na opěry lavic,

aby sobě odpočala,

než se znovu na bedra mi vloží.

S hůry paprsk padá jako úsměv boží,

svíce stojí v řadě bez pohnutí,

rty mé, otevřené na šeptnutí

něco nutí

prosbu vyslovit.

Slova hledám – modlit neumím se,

slova nejdou s myšlenkami svorně;

cítím, jak poklekám nemotorně

a jak rdím se.

Prosba moje, v duši zaklíněná,

složitá je na tolik,

nerozuměl by jí tichý kostelík.

Klečím jako pěna,

nemodlím se.

Hledím do dáli,

kde za větví clonou

svět se odhalí,

a mé ruce bezděčně se sepjaly

jako nad ikonou.