Věštba.

Duše má kdys tiše vhledla

ve snu v jizby okénka,

když tam zlatá vlákna předla

sudička do vřeténka.

Když zlehýnka schylovala

ku kolébce svrasklou líc,

a nad děckem šepotala

chmurných věšteb na tisíc:

„Šťastno buď – jak racek v bouři,

když na rahno usedne,

než jej vlna s divým jekem

spláchne v tůně bezedné.

Šťastno buď – jak veveřice

na posledním poskoku,

než jí kule netušená

zaryje se do boku.

Šťastno buď – jak hvězda bledá

v dobrodružném kolotu,

než ji strhne s mléčné dráhy

ruka boží v temnotu!“

Šeptala dál, měkce, hebce,

chmurných bájí na tisíc,

hled’ jsem blíže – na kolébce

zřel jsem – vlastní děckou líc.