VĚŠTBA SYBILINA.

Plápolá Roma, slunce západové

své hávy na ni metá purpurové,

a korun jatých trofej zlatoskvělá

hor sedmi povznešená věnčí čela;

v triumfu césar, kolem pretorjáni

vítěznou zbraň a zlaté orly sklání,

an zatím nájemčíků legiony

poslední boří v koncích světa tróny;

lid jásavý pln hodem, kvasem

se žene aren hlučným za zápasem

a vonný patryčík ctě Bacha chrámy

se v šumných lázních baví s heterami.

Ve stínu sloupů v trosku rozmetených,

jež hladilo kdys Řeka dláto umné,

a kolem nichž při vodách rozšumených

na Isthmu vinuly se písně dumné,

otorokář líný líným hoví oudům

a těm, jež kol se valí, lidstva proudům,

by zatleskali v hlučném pochval choru

umírajícímu gladiatoru,

své zboží drsným vyvolává hlasem:

tři barbaři to, tři to sosny vzneslé,

ač z půdy vyrvané, přec nepokleslé;

šat režný, sporý, v bocích upjat pasem,

sval nehalí, ni ladný záhyb oudů,

z nichž bujný tepot žilnatých těch proudů

proráží jako rozčeřené toky,

jež vzneslým horám skalné vlní boky. –

„Občané římští; dar skvostné ceny

barbárské země nabízí vám v pleny!

Kde Caesar přes květnaté, žírné hony

vítězné druhdy vodil legiony,

tenť zrozen jest, Gal, svěží, hybký tělem,

vycvičen v zápasení přeumělém,

větev to vzácná z královského boru,

jež bardův zpěvnému kdys slouchal choru;

onť smrtí umře krásnou, neúhonou,

s gracií něžnou, s ladnou těla sklonou,

s úsměvem hvězdy padající v tváři,

že potlesk zbudí v samotném i caři!

Občané římští! dary vzácné ceny

barbárské země nabízí vám v pleny!

Tuť Germán světlovlasý, v zápasení

se lvy a tigry nad něj v Římě není,

hercinské hvozdy větrnaté, chladné,

tužily tělo jeho nezávadné,

tam duby k zemi shýbal, sosny vracel

a pěstě kladivem huňaté tury kácel;

onť přímý, chladný všaké smrti

ramenem nahým tygra, lva i sdrtí

a vítěz nohou pevnou, bez třemíků

na prsa šlápne všemu zápasníku,

svou mocnou pozvedaje těrchu těla

jak zbojného by Marsa vyzvat chtěla! –

Občané římští! dary skvostné ceny

barbarské země nabízí vám v pleny!

Nad pontem v pláních chudých na pahrby

tenť půdu brázdil, dřevěné stavě krby,

Sarmata dumný, prudký jak ty búry,

jež přes zbrázděně tam se honí zvůry,

svobodník doma, nemá jmena ani

pro trůnu vládce, vzdorné panování;

ač se rtů řeči jako med mu tekou

a v ňadru duši klidnou chová, měkkou,

přec mocné proudy žily jemu plní

a prsa silou se jak moře vlní,

kdy zdme se koráb, jenž mu vlny mate,

o žeber břehy zdrtí o skalnaté;

běh křepký v závodění střelu stihne,

a ruka hebká, pakli dřevcem mihne,

jak Joviš bleskobijce vrazí, skácí,

že vždy se čelo – srdce zakrvácí;

občané římští –“ zmlkni otrokáři,

otrokům tvým hle! což to plane v tváři,

co Římem lomí, bohy v chrámích třese

a v arcu kvasy bledé strachy nese?!

Hlas věštby sybilinské z ledví země

jeskyně rtoma prodírá se temně,

věsť dvojatá – však jednu hlásí vůli:

„V areně lvice, rozedraná v půli,

Řím krve její rudým proudem vzplane,

a nad ní barbar gladiator stane!“ –