Věštění.

Dala jsem si cizé věštce hádat,

Dostanu-li se předc někdy zaň,

Nechtěla jsem se víc s láskou bádat;

Ukázat jsem musila jí dlaň.

Dívala se bystře na vše čáry,

Řekla: „Přeosudné jsou to čmáry!

Koho miluješ, to sen jest marný,

Tento před tvou láskou utíká,

Souzený jest tobě jinoch švárný,

Ten rád v bitvě statně potýká.

Onť již mnoho nepřátel tam pobil,

Oslony i plenu sobě dobyl.“

Po věštění se mně o něm zdálo,

Šetříval již si mne jako hoch,

Tenkrát všímala jsem si ho málo,

Byl rváč, všecky druhé žáky zmoh!

Přišel z boje ke mně na zahradu,

Mluvil o lásce a o pokladu.

Cikánka ať přijde pro odměnu,

Dala jsem jí tenkrát skrovnou daň;

Zdaž jsem znala ještě věštby cenu,

Kdoby myslil, že zná čísti dlaň!

Předešlému mílku se zle vede,

Věštění tvé mně teď blaho přede.