(VESUV.)

Když po třetí jsem na temeni stanul,

vrch celý otřásal se v hluku dravém

a zahalen byl v hustém dýmu čpavém,

jenž dechem sirným pronikavě vanul.

Proud lávy úzkou stružkou rychle kanul,

by rozlil úbočím se v toku žhavém,

kam krok se vbodl v spěchu nedočkavém,

hned malý otvor jiskrou hněvu vzplanul.

Déšť kamení kdes v neprůhledném kouři

hřměl výstřely a duněl plnou bouří,

a stará země hájila se živě:

„Zde vizte všichni, vlastním ohněm žiji,

a křivdí mně, kdo soudí pohrdlivě,

že pouze z tepla cizích světel tyji.“