VETERÁN.

My hudbu slýchali, jež přehlušila stony

a vraceli se tupí od Verony,

již chladí Adiže,

neb cena žití tehdáž byla nízká,

zřel, kdo měl oči, na smrt svoji z blízka,

jak možno nejblíže.

A větrem od Alp, váním z mořské strany,

vlál proměnlivě prapor nadýmaný

jak hračka sil

a orel černý, krutou kloně hlavu,

byl očím našim vydán za potravu,

však kleslý byl.

Tak táhli jsme. Kol na všem dal se čísti

znak ukrývané msty a nenávisti,

jež doutná po leta...

Dnes staří jsme. Svět horší je než kdysi,

kříž záslužný už na skeletu visí.

Smrt budiž prokleta!!