Větérku ty šumný!

Větérku ty šumný!

ve tvé snivé chvění

šeptají má ústa

tiché pozdravení.

Nes je dálné vlasti,

nes je tomu kříži,

pod nímž černá země

matičku mou tíží.

Kéž bych na tom hrobě,

nejmilejší máti!

do syta se jednou

mohla vyplakati.

Což ti lidé vůkol

těšit, bavit umí;

ale srdci mému

nikdo nerozumí.

Matičku pak dobrou

vzala boží ruka;

poroučím to nebi –

ale srdce puká.