VETŘELEC.

Kdos’ v duše mé se vkradl nestřežený dům,

a netečnosti spustil v oknech záclony

(měl illusemi sesláblý již zrak

a nesnes’ života den bílý, nádherný)

ve vzduchu těžkém, mrtvém slabých chvil,

v soumraku smutku v síních rozlitém

naděje bledá světla rozžíhal.

Nemocný spleenem bledý samotář.

Radosti návštěv řídkých nepřijal;

za bouří v okna, jež zavřená zalehla,

hromničku pálil bílou slabosti.

A modlu v komnatách si jakous’ postavil,

k ní modlil se v mdlých denně vzpomínkách...

V své duše nestřežený vplížil jsem se dům,

Jej slabého jsem přepad’, zardousil,

a vyvlek’ Jej, a modlu vynesl,

životu okna všeckna zotvíral,

hromničku bílou slabosti

jsem rozlámal.