VETŘELKA.

Já tehdy dlel u lůžka Tvého,

když vzkázala Jsi pro mne v spěchu,

v lesk oka hleděl chorobného

a naslouchal jsem Tvému dechu.

Jak matka chorobnému děcku

jsem pohádkou Ti dával těchu

sám dobře cítě tíhu všecku. –

Jas slunka plnil pokoj září,

a já Ti, jako matka děcku,

přec zpíval písně s jasnou tváří

a nutil veselým se býti. –

Mě děsila Tvá červeň tváří...

ač zdobilo Tvou hlavu kvítí,

jež přines’ jsem Ti k potěšení...!

Ten poslední dar ve Tvém žití!

A věděl jsem, že možno není,

by z nemoci se’s uzdravila –

přec doufal jsem v bláhovém snění,

a naděj v srdce teplo vlila.

Já líbal Tvoje ručky krásné,

v nichž ochabla již všecka síla –

v Tvé oči zřel jsem, dřív tak jasné,

(však nyní horečnatě bílé,)

jak oheň jich pozvolna hasne.

I zvuky hlásku, mně tak milé,

již zanikly, je bolest tíží...

Zde květ umírá v mladé síle!

Ty pásky, jež nás k sobě víží,

teď Osud mocí strhnout hodlá...

A úskočně se kol mne plíží

ta nemoc Tvoje, divá... podlá!

– To cítil jsem! – A v moji duši

se bolest trnu ostny vbodla

jak v předzvěsti, že ztrátu tuší! –

Já plakal – prosil Boha v bolu

tak úpěnlivě... s celou duší:

by oba zemřeli jsme spolu! –

Však marno! – Zřel jsem ve svém pláči,

jak ručka Tvá klesala dolů...

jak ústa sotva dechu stačí...

jak údy Tvé pozvolna chladnou...

jak oči se do lebky stáčí...

a krásné růže v tváři vadnou...!