Větřík duje slabě, že ni lístkem

Větřík duje slabě, že ni lístkem

lehkým štíhlým k tanci nezatočí,

že by sotva usušiti mohl

slzou porosené dětské oči.

A přec slyšet na hřbitově mrtvém

přepodivný šepot, divné vání,

jak by polodušený smích chtěl už

vypuknout ve hlasité chechtání.

Mrtví se tam nejspíš z dlouhé chvíle

ve minulost vlastní pohroužili,

diví se a zkoumají teď ostře,

k čemu vlastně, právě tak proč žili.

A ta přehraná už komedie

k homérickému je nutí smíchu,

že se hlínou derou zvuky teskné –

divoký smích ve hřbitovním tichu.