VĚTRNÁ PANNA

Dvě chudé děti, v dlani dlaň,

vrací se domů přes pustou pláň.

Jak soumrakem kvílí vichru svist,

jak povětřím zmítá se suchý list!

Jak zuří a běsní kol větřice zlá!

A děti, chvat jeden a noha již mdlá.

I tisknou se k sobě, jak ptáčat dvé,

a vichr jak metlou je šlehá a rve.

Tu na mračnu divoce letícím,

divná se žena snáší k nim –

Má roucho, jak sníh, jak z mlhy šlář,

a korunu ze stříbra – jednu zář.

Kol siné líce kštic vlá mrak,

ohnivým bleskem plá jí zrak.

A jak by vítr sítinou třás,

tajemným šeptem zní její hlas:

– „Hoj, pojďte mé děti, já ráda vás mám,

a zlatý svůj zámek ukáži vám!

Tam v mracích skví se na vrchu z mlh

a most se k němu klene z duh.

Jak slunce za dne, v noc měsícem plá

a co hvězd v nebi oken má.

Kol v sadě, kde květ – padlý sníh,

jezero z křišťálů ledových.

Tam labuť mám krásnou, z říše vil,

bílou, jak mráz by ji postříbřil.

S ní hrát si můžete po chuti,

vzít stříbrné pírko jí z peruti.

A sednout si na ni a letět s ní,

daleko, do země sluneční –

Hoj, pojďte jen se mnou a nebojte se,

má náruč, jak pýří vás ponese!“ –

Ó, marně ji prosí a žebroní,

že doma být musí a nemohou s ní!

A marně se brání a prchnout chtí –

má divá již žena je v objetí.

A v mračnu, hnaném větrem zlým,

v dálku je unáší povětřím – –

Ztich vichr – temné po pláni

teskné se nese volání.

Nese se polem, přes souvrať:

– „Dceruško! Synku! Vrať se vrať!“ –

A v červáncích když hoří den,

nad pustou roklí pláč a sten.

Co zří, kdo v hloub se zadívá?

Dvě dětská tílka – neživá.