Větrník.

Hle větrný ten mlýn, on klet

i s chatou po svém boku,

v půl jadrnáč je rozemlet

a pánev pukla v oku;

na podezdívce roste mech,

ni žebra není na křídlech, –

tak stojí na sto roků!

Vše klidno, sotva slyšet vzdech,

kdy seveřík sem bočí,

mlýn stojí, jakby ztajil dech,

nic v něm se nezatočí;

však za to ve Filipskou noc

jej vzbudí jakás děsná moc

a vše se rozdivočí.

Tu jako dřív, když dostaven,

mlýn klape zas a běží,

leč kdo šel kolem, věru ten

strach z pohledu juž těží:

blíž u vrat stojí černý chlap,

a zpívá s mlýnem: Klapy klap,

že chodci vlas se ježí.

A ve mlejnici, bohem klat,

vše sekerou prý drví

vrah mlynář zlícen; bílý šat

má potřísněný krví;

a k domku kvapí kolem vrat,

kde černý k němu na pochvat:

„No, dobrý byl čin prvý!

Dřív stárek, žena padni teď,

a potom jejich děti,

jen statně, brachu, topor veď

a rozpraš ono smetí;

však snadno napravíš svůj hřích,

v sled domku svého na dveřích

se pověsíš den třetí!“

Výš ve mlynáři šlehá hněv,

v ráz jedná po té řeči

a pádnou teslou množí krev

páž sevřena msty křečí;

vždy k vratům hledí rudý zor,

kde příšerný se chechce tvor

a hlavou vrahu svědčí.

„Tak, tak, leč čin buď vrchovat!

viz, tam jsou ony dvéře,

tož nemeškej, než přijde kat,

by pomstil oné sběře!“

A visí vrah. – – Než svítá den,

vše zaniká a pláč a sten

jen probíhá skrz keře.