VĚTRNÝ MLÝN

NAHORU, dolů, na všechny strany,

dnes mdlý a zítra udýchaný,

kostnaté nohy a kostnaté ruce

rozpíná větrný mlýn.

Včera se točil velmi prudce,

veselý kolotoč radosti:

,tančila se mnou vichřice,

políbila mne na líce,

– jak nestoudně se chichotá!,

to už je ráno?‘ Do kola

šedivé ticho plápolá,

bezvětří, nuda a spleen,

teď snad se zalknul svou stálostí

i přelud dona Quijota,

větrný mlýn.

Kolo, co by bylo,

kdyby ses’ najednou roztočilo, obrátilo

západ na východ, sever na jih,

rázem

chudé ke stolu, mocné na zem’,

jako v bájích?!

Kdosi tichý usedl v tobě u hřídele

a vzpomínal těch, pro které vítr mele

osud a chléb, myslel v barvách, pocítil duši

a slyšel, že takto zpíváš:

Kdo z nich

si ještě vzpomene po žních,

že jsem jim ku práci zpíval

o vzpouře smyslů a svalů,

o kruté štědrosti léta,

o lásce, která, ač tolikrát kleta,

jako příval

rozbouřených vod

v srdce nám vhání pěnu snů

i rytmický krve doprovod, –

že jsem je klamal, aby zapomněli,

poněvadž svět celý

za život nestál by, za bolest a štkaní,

kdyby tu nebylo občas vidět hlasy

s bílou rukou a na teplé dlani

s trochou krásy.