VĚTROPLACH

Odejít odněkud za dívčím smíchem

jak náměsíčný v horký letní sad

a slyšet hlas, jenž mluví nočním tichem:

Já čekám, větroplachu, čas je spát.

Odejít odněkud a navrátit se někam

a zapomenout na čas bývalý

a slyšet hlas, jenž žaluje: já čekám,

proč pozdě zas, ty tuláku, ty zlý?

Odejít odněkud spálený jako bleskem

a k smrti unaven usednout na ten práh,

za kterým mluví hlas: já čekám, zmírám steskem,

zas nevyspí se ten můj větroplach.

Někam se navracet a odcházeti jinam

a vláčet s sebou loučení všech kříž

a slyšet stále hlas: nezapomínám,

ať odcházíš anebo přicházíš.

Odejít naposled a navrátit se někam,

odkud tě nikdo nebude už zvát

a slyšet ze tmy hlas: „Já ještě čekám.

Teď, hochu, spi.“ A spát a spát a spát.