Větry.

Ty větry divé, které nocí spějí,

jež pláčí a jež kvílí – hudba děsná!

vždy úpěnlivěj’ a vždy bolestněji,

až ti, kdo spí, se probouzejí ze sna,

já v nocech tmavých často slýchám zníti

a myslím o tvých hlubinách, ó žití!

Já poslouchávám s úzkostí a bázní,

co ozývá se všecko v jejich štkání:

vzlyk dítěte, smích, jímž se smějí blázni,

teď třesou oknem, jež tě od nich chrání,

jak vězněná by šelma s bolnou tíží

to lomcovala svojí klece mříží.

Dál jejich křídlo v bezuzdném hřmí letu,

přes pláně, moře, přes horstva se skládá,

teď vzhůru k nebi a teď níže k světu –

mně zdá se, že to není živlů váda,

leč v jedno slité nekonečné vzdechy

těch, kteří mrou a žijí bez útěchy.

Těch, kterým den je trpkých hodin mořem,

jenž přijde, aby o vrásku dal více,

těch, kteří nespí na svém loži hořem,

těch, kteří bloudí, klidu nemajíce,

těch, již se modlí, tísně duši plnou,

těch, kteří pláčí, zoufají si, klnou.

A větry divé tichnou teprv k ránu.

Snad utišil ty vzdechy někdo sladce,

kdos ovázal všem trpícím snad ránu,

či zamkla ústa tupá resignace?

Snad Bůh, snad smrť, snad modlitby jich slova...

A přijde noc – a větry kvílí znova.