Vévoda Leupold před Solodurem 1307.

K Soloduru klopotá hlasatel,

Troubí, pak zahrozí ve slova tato:

„Trpte, zrádcové, císaři za to,

Že k vám Ludvík do brány směl!

Tahne Leupold od jihu, severu

S vojennou mocí trestat tu nevěru,

Hotov ztékati vaše ty valy,

By jste je taky k nebesům hnali!“

Ještě zněla slova ta kající,

A prapory tlumí se za prapory,

A šikové vojanů hrnou se s hory

Co les kopinný dolů se vlající.

Vévoda Leupold vždycky vítězem

Popne se na pnoucím se vranci svém.

Bleskem u předu, u středu, zadu,

Oblétá bujaře zbrojených řadu.

Na břehách Aroly na spěch a chvat

Vojska se položí, činí a naví,

Tesají vory, jez, ohrady staví,

A dřív nekojí žízeň a hlad,

Dokud spojený nestojí most,

Vojín k vojínu nechodí prost;

Brž volá trouba hlaholem svěžím:

Vzhůru do zbroje, vzhůru tam k věžím!

Nech se řítí na ně kamenů kry,

Nech se povětří šípy a oštěpy kalí,

Hrdinů mysl ni smrt neumalí,

Chytři co hadi, chrabři co lvi

Ve příkopě v mrtvoly vstupají;

Okolo hradeb berani supají,

Rochajíce s neustálými jeky

Metají skálu za skalou hazadel vzteky.

Kde se věž vysoká vynáší,

Ještě vyšší proti ní čelí,

Kdo se na vale ukázat smělí,

Smrti se v obětu přináší.

Vůkol zpousta, hrůza a zmar;

Měšťan stojí vždy doufaje zdar,

Ale s vrcholů věží neunavně

Metá dobývač plamenné hlavně.

Střechy se zejmou, zmáhá se jek,

Měšťan si zoufá v trýzni a zmatu;

Má zanechat hradby lítému katu,

Má krotit ohňů odbojný vztek?

Do oblak valí se chmurný dým,

Smrt kosí daleko během svým,

Ryk a hluk na valu, v městě se zvedá,

A již i nejudatnější zbledá.

Hrabě Hugo k nebesům pozírá,

Důvěřuje v mocnosti věčné,

Jej ctí a velebí měšťanstvo vděčné,

An moudře a právě je dozírá.

„Bože! volá, tys naproti nám,

Hluček náš podlehne jejich tmám,

Zde se ni rekům vítězstvím kojit,

Jedno zbývá, – co mužové pojít.

Svoboden já vždy ke cti se znal,

Před hanným vězením nádherníka

Ochrání mne věrná má dýka,

Smrti jsem nikdá se nelekal!

Dětí, starců osud a žen,

Tobě Hospodine, buď zůstaven,

Chcešli mé prosbě milosti přáti,

Bude se konečně pyšnému káti.“

Co ještě k nebesům hledí kmet,

Již se hrne sem za chmurou chmura,

Odevšad se stahuje bura,

Každý se křižuje, hrůzou zbled,

Větřící osení chomol loup’,

Prach se zvedá u vírný sloup,

Blesky a hromy se jitří a brojí,

Jakoby nebe i zem byly v boji!

A než vojan se nadá a ohlédá

Viklí se věže a sují se kotem

V rozvaliny hromícím hřmotem,

Nadarmo Leupold dohlédá:

Volá, velí, hlas jeho však

Zanáší sever do oblak,

Jakoby neměli očí a uší,

Stojí vojané slepí a hluší.

Strhne se chmura, val za valem

Se zdýmá, a ohromné oblaků srázy

Pohlcují vše v nivec a zkázy;

Měšťané zmuží se za palem.

Neb litinou hasnou plápoly,

Tábor však vlnami zápolí,

Jezdce na komoních a v hávu

Stloukají kroupy pádné co trávu.

Krutý osude, jme se Leupold lát,

Nemáš mi město svobodno činit:

Budu někdy ze slabosti tě vinit,

Nechám si vlasy a bradu stát,

Dokud nezničím proklenců snah,

A nepoložím jich peleš v prach,

Smrt a záhuba má je zhladit,

Bych měl na to čas života sadit.

Arola hučí stěsněna u sluji,

Prorazit hráze a jezy se sotí,

Balván za balvánem se kotí,

Vlny se v povětří rozprašují.

To hrozné, co nastoupá na chasu,

Znamená Leopold v úžasu;

Neboť skalami, kmeny a stromy

Vzteklá vlna most viklavý hromí.

On ale vše věhlasně bádaje

Ruče jej tížným kamením chrání,

A zhoubnému návalu bidlemi brání

K zábradlí vojany řádaje:

Ale proud se duje výš a výš,

A peřeje uchvacují vše spíš,

Nyní ach most se v sutiny boří,

Nebozí s křikem u vír se noří.

Svrhne se Leupold s komoně hned,

A do vln proudu skočiti plane

S návalem zápolit o své branné:

Komonstvo věrné mu radí zpět.

On upíná tam bolestně zrak,

V prsa a čelo bije se pak,

A oupí: Bože! smiluj se smiluj,

Mě trestej! jenom ty ubohé miluj!

Z města hle člun plove za člunem,

Srdnatě pouští se ve vír řeky,

Bojuje s trámy a valů vzteky,

Hrabě Hugo vesluje v čele všem

Vlnami zmítán zpírá se hlubinám

A prvního vychvátí víru sám;

Nepřátel úsilím, nepřátel péčí

Všickni se Bohu za život vděčí.

Od břehu zavzní radostný hluk,

Leupold pohledne k výsosti nebe,

A počne: Bože chválíme tebe!

I přidá se pohnut ves vojska pluk;

A ledva že slavozpěv dokončen,

Již myslí on na svých výměnu jen,

Aby je záhy otroctví zbavil,

K Hugovi Rüdigra vyslati stavil.

Velí mu: „Ranným mi jitrem vstaň,

Co hlasatel kůň svůj k bráně jich bádej,

Od nepřítele zpátky mé žádej,

Jež jednák vyvětí vždy moje braň.

On sám nech jmenuje výplatek,

Není mi o zlato, o statek,

Bych dříve je vytrhl trýzni a haně,

Rád a poctivě zaplatím za ně.

Jestliby město vymínit snad

Za svobodu svobodu smělo,

Darmoby Leupolda nutiti chtělo,

Ten hodlá, co přísahal, vykonat;

Vyhrožujíli smrtí mých

Potresci ukrutně ukrutných,

Za mých zajatých život a zdraví,

Kmety, ženy a děti mi staví.“

Když konečně zoře zapudí mrak,

Tu od města slyš – zvuk trouby se zvedne,

Leupold se vymrštěn na koně sedne,

Procitne vše a upře tam zrak.

Hrabě Hugo se blíží, ten šlechetný kmet,

Ochráněnci jdou ochránci v sled,

Ti se vyřinou, líbají bratry své slastně

Plésajíce: Shledali jsme se šťastně!

Vážně dí hrabě k vévodě řka:

„Požehnána buď doba ta svatá!

Řeka není s námi ve spolek sňatá,

Ctný bezbranných nevrhá do pouta.

Mě se zdařilo všecky je zachovat,

Všecky vezměte svobodné do svých řad;

Co však ochotně oba za pravé mníme,

O to dál se, muž proti mužovi, bíme!“

Takto praviv se obrátí,

A nemeškaje a neprodleje

Rázně ku městu zpátky spěje.

Dlouho Leopold co sloup mlče dlí!

Pak se vybere ze svého sna,

Pobodne kůň po onom hna

„Stůj,“ volá, „slovo jen dovol mi zdíti,

Já musím se zpupný na tobě mstíti!

Ty mi zdorovat hrdě, můj hněv

Velikou myslí hodlaje zmařit?

Bohdá! to nikdy se nemá ti zdařit!

Ve mně vře slavná Rudolfa krev!

Vlastní své pomstě výpověď dám;

Ha! vítězství již dobyto mám!

Já odtahnu nazpátek s vojskem mojím:

Ty – přines mír a svobodu tvojím.“