Vexilla regis prodeunt.

Šero kostela – zrak touží klenbou výš,

duše rozpíná svou peruť smělou k letu,

všední žití prach a lidských bolů číš

padá ku zemi – taj nedozírných světů

kyne tajemně a duši v náruč chytá...

Hlasy andělů, bytostí vzdušných zjev

v hrudi zničené se v chaos citů zmítá,

v hlavě myšlénky a v srdci bouří krev:

Vexilla regis prodeunt!

Víry tajemství! – co marně hledá zrak,

hvězdy paprskem se v nebes dáli chvěje:

,Víra život jest – a rozum lidský vrak

lodi rozbité, jež přes úskalí spěje!

Vírou žije vše, – roj světů, který letí,

duše člověka, jež touží v štěstí říš,

kvítek bělostný na chvějící se sněti!‘

Klenbou zní ten zpěv – o slyš, o duše slyš!

Vexilla regis prodeunt!

Záblesk naděje ze tmavých chrámu kob

svitem mystickým do nitra duše padá,

jako jara dech, když na zapadlý hrob

první růže květ se slzou chvějnou skládá...

Duchů bílých šum před zrakem tiše plyne,

z rámů obrazů se zdvihá světců dav,

záře gloriol se v šero chrámu řine,

k stupním oltáře se tisíc sklání hlav:

Vexilla regis prodeunt!

V lásky Pantheon se mění tichý chrám,

zpěvem vítězným a hymnou rajských tonů

klenby chvějí se, jak k nebes končinám

letí tisíce bělostných visionů.

Srdce tichne tluk a duše letí vzhůru,

síla bez konce ji v tajů nese říš,

andělů hlas mocný tryská s nebes kůru:

„Svatý, svatý Bůh!“ – a bouří stále blíž...

– Vexilla regis prodeunt!

V záři mihotné před zrakem oltář plá,

roste výše, výš – s ním klenby oblouk smělý,

nebe proráží, jímž mraků clona vlá,

světy hroutí v prach – a chrámem vesmír celý!

Věků divý shon co vzít chtěl z duše hloubi,

věčna tajemství a víry diadem –

v nebi vítězí, kdy čas se s věčnem snoubí

v davu andělův a v zmírající zem:

Vexilla regis prodeunt!