VĚŽ.

Slýchal jsem pohádku o zvonech

vyprávět stařečka, taje dech:

„– V hloubi země

bájně zněly,

jezerní hloubky se jimi chvěly.

Na hradě v horách dřív bývaly,

o štěstí kolkolem zpívaly,

krásně pěly

jako ptáček,

ni jeden nebyl z nich umíráček.

Kouzelník v kostlivčí podobě

zaklel vše za krátko ve zlobě,

propadly se

do jezera,

v hloubi tam duněly za večera.

Ze stříbra ryzího zvonař je lil,

v souzvuku kouzelném naladil.

Až pak jednou

z vod se hnuly,

jak bílé květy výš vyplynuly.

Lidé hned stříbrnou vyzvedli spěž,

vsadili nábožně na naši věž,

ale tam již

jinak pějí,

na žal i na bolest vyzvánějí –“

Tehdy jsem touhou se zatřásl, vím.

Tam na věž, ke zvonům, do výše k nim!

Co je bolest?

Co jsou žaly?

Nechápal v halence hošek malý.

A bylo z rána to, východ se rděl,

ponejprv táta mne probouzel:

„Smrt tu byla

mezi námi,

pojď zvonit, holečku, nemáš mámy!“

Smrt – máma? Což mi je smuteční shon,

uvidím, uvidím stříbrný zvon!

Štěstí v zraku,

srdce v tluku,

po cestě tátovi tisk’ jsem ruku.

Pod námi vesnice, zvony tu již,

v trámoví černá se tajemná skrýš.

Cilink, cilink –

kde té chvíle

jest jejich báječné stříbro bílé?

A proč se tatíček do pláče dal,

když malý zvoneček rozhoupal?

Cilink cilink,

do bolesti

znělo mi zvonové vše to štěstí.

A starý kouzelník, však ho znám,

na břevně houpá se sem a tam,

ve zlém smíchu

oko plá mu:

„Cilin cink, cilin cink, kde máš mámu?“

K trámu jsem schoulil se, zvonek zněl,

novou mi pohádku vyprávěl,

v pláči hořkém

vše mi odnes’,

a kde je matička, nevím podnes.