Věže.

Ty věže trudné, beze všeho žití,

co si to vzaly do své hlavy zase!

Tak jasné jindy, slavné v dávném čase,

dnes jen to jejich pozlátko se třpytí!

Na ozdoby se trochu smetí chytí

a vítr hrá si tím jak v mrtvém vlase – –

to slunce, to se dychtivě tak pase,

to slunce, co tak stejně všechněm svítí!

Smích jízlivý tě v tvoje nitro bodá,

když po stezkách jdeš, kde tak teklo krve,

ty myslíš si, že vše se ještě podá,

že bude zase, jako bylo prve – – –

že zmůže slovo jedno plamenné

i lidské srdce – srdce z kamene.