Vězeň.

V tvých zracích, Nejatá, jsem marně duši koupal,

jak temný oblak mlh nad kraje šíří zaleh’:

kouř vlastních myšlének mi z tvojích vůní stoupal,

a vlastní krve vzdech jsem cítil ve tvých žalech.

Mé srdce třáslo se, když k tvému jsem se chýlil,

šer vlastních illusí jsem z tebe barvou vyssál,

a vlastní duše hlas z tvých modliteb mi kvílil,

když na svém oltáři mi otevřelas missál.

Ros marné bohatství, jež bílý požár žehne

a v slzách ohnivých na ňadrech květů pálí,

i výheň západů, jež teplou krví šlehne,

jak z poraněných žil by stříkala ti dálí,

mlh hábit kající nad nahotou tvých plání

a dusot černých dní, jež slyším z dálky cválat,

tvých stromů němý žal a smutek odkvétání

i třesoucí hlas vod a noci teskných nálad

z mé krve vyrostly. Mým snem jsou barvy žhoucí,

když z hlubin umdlených se zdviháš, smutná, jarem.

Nad výhní duše své do skelné hmoty vroucí

jsem smáčel píšťalu a vydechl tě tvarem.

A v teskném nadšení když vzlétám osvobozen

z tvých loktů vysněných, i tu se zpijím vínem,

na vlastních vinicích jež uzrálo mi v hrozen,

mou krví zahořklé a mrtvých dnů mých stínem.

Svůj hrad jsem vystavěl na mračné výši spádné,

šer vlhkých katakomb se v jeho skály vrývá,

a v klenbách plačících, kde žal a ticho vládne,

za živa zazděná, má píseň nocí zpívá.