VĚZEŇ.

Mně, vězni města, po horách se stýská,

po čistém jasu hvězd, k nimž cesta blízká

je s výšek těch, kde v moře ticha zní

vysokým zvukem škeble podzemní

a balvan, s tváří světce v nachýlení,

do mraků hledí jako na zjevení.

Mně, souzenému běhat ulicí,

mně, uštvanému hluku liticí,

je určeno žít v neustálém stesku

po jiter početí, smrtícím blesku,

po vichru sdělení a po propastech krytu,

po nebi, v jehož šíru pravdu vrytu

lze odhalovat, po tajemství věčna,

kam cesta vede krásou nekonečna.

Mně, psanci města, v chvatu bez výsledku,

mně, marných nocí bezděčnému svědku,

po zemské hroudě stýská se, z níž zrozen

svět krásy roste v opojivý hrozen.

Duch její v městech je jen na zapřenou;

ze spousty zvedám duši rozjitřenou

a marně hledám v činu rozčeření

jedinou svatost, hodnou uvěření.