Vězeň.

Vítr v okno ťukal plačky,

jako kdyby siré robě,

které v zimě v pozdní době

zabloudilo, zaplakalo.

Ve světnici plály dračky.

U kužele podřimuje

matka s dcerou; vnučka snuje,

starý s mladým peří derou.

Dobře známá píseň, kterou

kolovrátek v zimě hrčí,

která na rtech dívek zvučí,

dobře známá ona slova,

jimiž otec syna učí.

Slyšte! co ten pes dnes vrčí?

Štěká, vrčí, štěká znova,

na chvilinku zase zmlká.

Snad necítí tady vlka?!

Ne vlk zvíře, leč vlk člověk

zabouřil na silné dvéře.

Povolily; baskak s druhy

vybírati přišel dluhy;

hřmotně v před se k stolu béře,

rozkazuje, pyšně káže:

„Ještě dvacet rublů daně

dluhuješ mi, hospodáři,

deset chánu deset cáři.“

„Nemám než jen holé paže!“

„Nemáš? Dobrá! Vezmu za ně

dítě z krve tvojí s sebou;

vyrovnám se tímto s tebou

úplně a dosti krátko.

Chyťte, hoši, holoubátko!“ –

Uchopili bledou vnučku,

přivázali k ruce ručku,

sedali na bídné koně.

A v tom jeden ranou kyje

s koně klesl dolů s hlavou

rozraženou, až kde šíje

setkává se kšticí plavou.

Ostatní tu ulekli se,

útěk jenom zbýval pro ně.

Nadšeně a velevřele

volná sestra líbá bratra

obránce a spasitele.

Avšak ještě v noci chatra

Tataříků přijechala,

do zajetí bratra vzala,

ale sestru marně hledá

v domově a jinde všude.

Dobře v lesích skryta bude!

Zavejsk’ baskak divým hlasem:

„Nechme jim tu červeného

kohouta, ať v doškách sedá;

k svítání jim zakohrhá.“

Pobízet se chasa nedá,

rudý oheň v došky vrhá,

který střechou letě výše,

záhubu dým a kouř dýše.

V stepi chasa odjechala,

do zajetí bratra vzala.

Uplynuly noci, dnové

vraceli se zase znovu.

co v žaláři Tatarové

pohřbili ho jako v rovu.

Sedí, sedí tiše, němě,

smuten jako černá země

ve dny jasné, v tmavé noci

samoten a bez pomoci;

pozoruje v běhu mraky,

pozoruje v letu ptáky,

pozoruje v proudu vody.

Rychle jako tyto mraky,

hbitě jako tito ptáci,

jistě jako tyto vody

uplynula dlouhá léta,

s kterými vše v světě mizí –

s kterými po mnohém veta.

Proto – vlastní ani cizí –

nepřijde sem, aby sobě

postěžoval, požaloval,

aby srdce srdci našel.

A když ještě dlouho seděl,

smutně skrze mříže hleděl,

jak stráň mladne a pláň širá

a jak v jeseň léto zmírá,

napsal otci svému prvý

list a psal ho vlastní krví:

„Vzpomeňte si, otče! Láska

déle než strom nese plody.

Vidím, jak zlý vítr smetá

rudé listy, žluté květy

a jak slaví divé hody,

kde naň snět se mračí holá;

ale láska nedokvétá

a přec nese stále plody,

které sytí celé světy:

jménem této živé lásky

syn váš z klenby tmavé volá:

Vyplaťte mne; jenom dvě stě

rublů stačí, abych zase

uzřel slunko boží plně,

vymyl rány v říční vlně,

poznal blízké jara zvěstě

v šveholivém ptáků hlase.

Vraťte život svému synu!

Jinak hořem tady zhynu.“

Dočet’ otec a psal znova,

nazpět synu krutá slova:

„Spálili nám lotři, synu,

nad hlavami bídnou chatku,

spasili jsme život v zmatku –

a ty pykáš za svou vinu.

Čekej jenom! Přijde doba,

nepřátelů ztichne zloba:

přijde tvého štěstí chvíle,

uzříš boží světlo bílé,

stromů květy, řeky vlny

a svět celý krásyplný.

Postavenou nemám chatu,

jak bych moh’ mít na výplatu?

Ani pyšný bojar v městě,

ani lstivý židák v krčmě

nezapůjčil by mi dvě stě.

Milý synu, lehko psáti,

ale hůře bývá dáti!“

Dočet’ Ivan bílé psaní,

které kropí horké slze.

Oštěp pouze tělo raní,

ale duši kruté slovo.

Zase jenom v tmavé mlze

vykoupení svoje vidí.

Stěžovalo, žalovalo

smutné srdce sirotkovo:

„Tobě jenom, černá noci,

požaluji bez pomoci,

když neslyší nikdo z lidí,

kteří boží slunko vidí.

Ale přece někdo ještě

osušiti může deště

slzí... Je tam doma máti

a té mohu ještě psáti.“

A psal v slzách rudou krví

staré matce lístek prvý:

„Vyplaťte mne, matičko má!

Budem zase spolu doma

zase jako jindy rtoma

poceluji bílé čelo,

kostnatou a zvadlou ruku.

Ukončete moji muku.

Dnem a nocí k vám se dívám,

kde Bůh žehná tučným nivám,

kde zle Tatar hospodaří.

V duchu zřím dým a kouř stoupat,

když se v starém krbu vaří,

zahrádečku plnou poupat.

Stále myslím, kde jsou časy,

kdy hladila jste mé vlasy

rusé, čelo líbávala,

ku prvnímu otčenáši

spínávala ruce útlé.

Stále zřím a naděj sháší

každým novým dnem jak hvězdy,

které svítí tmavé noci.

Což mám tady bez pomoci

umírati věčně, vezdy?

Matičko má, matko! – Naděj

na vás skládám. Nepište mi,

vyplaťte mne ale raděj!“

Četla matka a pak znova

přece psala v tato slova:

„Líto je mi, drahé dítě,

žes jim padl v kruté sítě.

Ale co já činit mohu?

Modlívám se k Pánu Bohu,

aby seslal pomoc s nebe

a nám někdy vrátil tebe,

abys přived’ ženu mladou

pod náš krov a v středu dětí

přispěl otci svému radou;

když nám bude odtud spěti

k nebeskému tomu Pánu,

abys stal se hlavou domu. –

Neuvěříš ani tomu,

jakou těžkou a zlou ránu

zasadili nám ti lotři.

Bůh jich moc a sílu potři,

vysvoboď tě z jejich drápů.

Všeho se k tvé spáse chápu,

ale co já činit mohu?

Ponechme to jenom Bohu;

on zná nejlíp cíl a cestu.

Neměl jsi se tehdáž kyje

chápat, prolit lidské krve!

Pokoří Bůh zpupné šíje

a vyměří délku trestu.

Nějak to již, dítě, přebud’,

slza ti již trpkou nebud’,

ani tvrdým příliš lůže:

náhle spása přijít může.“

Dočet’ Ivan, svěsil hlavu

jako v podzim pozdní kvítí,

jemuž slunce nezasvítí

ani dneska, ani zítra.

A z myšlének všeho davu

vyplašená jedna – víra –

odletajíc teskně zírá.

„Dovršena muk mých míra!“

Velká bolest v tomto slovu,

zoufalost a beznaděje

skryty, které Ivanovi

s polomrtvých retů spěje.

Umíraje člověk znovu

začne myslit, nedomyslí,

pátraje po nové dráze

k životu a nové vláze,

jako stromu kmínek svislý,

zlomený a polouschlý.

Mezi postav řadou pestrou,

které viděl v žití, potkal

se duch jeho s mladou sestrou.

Myslil, – pak jí lístek prvý

počal psáti vlastní krví:

„Sestřičko má, jak plakati

nemám nyní smutný pro tě,

lhostejný jsa komukoli,

osamělý jak kůl v plotě,

jako hruška v širém poli.

Jsi-li vdaná, prostřed dětí

poklekni a pomodli se

za mne. Jejich prosba letí

jako anděl přímo k Bohu.

Jsi-li pannou, ku oltáři

Matky Boží klekni s tváří

pokornou a pomodli se.

Prosba panny nebe láme.

Jest-li se již v žití nepoznáme

až na věčném nebe břehu,

pomni, že tě stále střehu

jako oko v hlavě svojí

v myšlénkách a v mysli smutné.“

Přečetla list sestra mladá,

přečetla a zaplakala;

za slzičkou slza padá

na bělounký lístek bratrův,

na list psaný krví rudou.

„Proč mne stvořil Bůh tak chudou?

Proč mi nedal jmění dosti,

bych jej aspoň z vrahů zlosti

vydobyla, vyplatila? –

Jakou bych to sestrou byla,

kdybych jenom slzy lila,

nechala jej trpět muku

nevloživši k dílu ruku?!“

Sedla, psala psaní znova

bratříčkovi v tato slova:

„Přišlo, bratře, mladých hochů

jako lijavého deště,

přicházejí i teď trochu,

přicházeti budou ještě.

Ale žádný není, bratře,

jak ty junák silný, dobrý.

Na mou tvář a krásu patře

přísahal mi s myslí chladnou,

že by válčil třeba s obry

za mou ruku a tvář vnadnou.

Když slyšeli z mého slova,

by zlomili Tatarova

pouta, jimiž tebe spjali,

na útěk se všichni dali.

Velký mrak a žádný příval –

Molodcem tys jiným býval!

S baskakem zlí Tatarové

vybírati přišli daně

a tys jak lev vrh’ se na ně!

A já plachým skokem laně

ubíhala, utíkala

v divoké a černé lesy.

Neplač, ani nepros nyní,

nermouti se v živých hrobě.

Pomohou mi brzy jiní,

pomohu já brzo tobě!“

Dočet’ Ivan, nezdržel se

ani slzí, ani pláče;

naděje zas v duše lůně

vyskočila, jako skáče

z bažinaté časem tůně

bludné světlo v noc chmurnatou.

Potichounku nyní sobě

postěžoval, požaloval,

neboť srdci srdce našel.

Zapomíná, že ho kašel,

že ho souží dlouhá chvíle.

Našla ruka, kde co robit,

a myšlénky svoje cíle.

S nadějí jest život v hrobě,

s ní i v pekle sladký pobyt!

Za nedlouho v zlatou ordu

smělý junák z ruských krajů

na bujarém přijel oři,

na Tatarech žádal v hoři:

„Vydejte mi toho muže,

který dlouho vězněn tady,

který mužně snášel hlady

a měl u vás tvrdé lůže,

jež srovnati lze jen s mlatem.

Vyplatím jej dobře zlatem.“

Tatarové zlato vzali,

ale muže nevydali.

„Dej nám ještě zlato žluté,

nebo dej nám toho koně.“

Neměl junák zlata pro ně,

ale dal jim svého koně,

jenž jej nosil v bitvy kruté.

A tak uzřel Ivan světlo

boží, které slunce seje,

a tak poznal milé teplo,

kterým slunce naše hřeje,

díval se, jak všecko kvetlo,

ubíhala vlna s vlnou

a pták radost svoji plnou,

a pták trud svůj a svou tíseň

osnoval a vetkal v píseň.

Bylo mu jak orlu, sto let

který dřímal v skalách v mdlobě

a pak přišed náhle k sobě,

vzlet’ a k hvězdám zlatým dolet’.

Ulétali s pobratimem,

jako letí v hnízda ptáci,

ubíhali s pobratimem,

k domovu a k nové práci.

Zahovořil Ivan k druhu:

„Pobratime, věrný druhu,

pověz ty mně pravdu jistou,

kde jste vzali tolik zlata,

kterým jste mne vyplatili?“

Zahovořil k Ivanovi

pobratim-druh těmi slovy:

„Povím já ti pravdu jistou,

pravdu jako slunce jasnou,

pravdu jako voda čistou.

Neviděl jsem jakživ, druhu,

tolik moci v mužů kruhu,

tolik ducha, tolik síly,

jež by spěla směle k cíli,

jako u tvé sestry mladé.

Dnem a nocí přemýšlela,

badala a přemítala,

jak by tebe z vrahů ruky

vyvedla a ukončila

nekonečné tvoje muky –

a co našla, to provedla.

Mladý život zaprodala

a zaň sama zlato vzala,

kterým jsme tě vyplatili.“

Vyslech’ Ivan, porozuměl,

že tak jednat bylo nutno;

spatřit mínil sestru nyní –

setká se však s otrokyní.

Bylo je mu na smrt smutno.

Nedaleko z prostřed stromů

smála se naň rodná víska.

Jak má Ivan kráčet domů,

když se mu tak hrozně stýská,

když sestřičku bledou vidí

potupenou prostřed lidí?

Ale doma našli zkázu,

záhubu a stopy zlosti.

Tatarové v jednom rázu

přijeli jak z pekla hosti,

pojímali mladé, staré;

že se v odpor postavili,

mladé bili, staré bili

jak by tady byly jatky

a pak oheň vmetli v chatky.

Teď jsou někde za horami;

vedou kořist, jedou sami.

Zasmušil se Ivan jako

slunce, když jdou s bouří mraky,

vzplanuly mu orlí zraky

jako v mračnech černých blesky

jasné, když si našly stezky.

Zahovořil hlasem hromu:

„Koně sem a muži za mnou!“

Země hučí, půda duní

pod ranami koňských kopyt.

Dohonili v letu sílu

Tatařínů přenáramnou,

přiskočili chutě k dílu.

Tancovaly meče kolem,

až se kouří dolem, polem

prachem, dýmem, rudou krví.

Ajta! v lupu, v drancování

Tatarové byli prví,

na útěku teď jsou prví.

V nepořádku jejich davy

uhánějí v dáli plání,

a jen se jim třesou hlavy.

Vítěz Ivan v čele druhů –

zahovořil v jejich kruhu:

„Vítězství nám Bohem dáno

veliké a netušené

nikým ještě dneska ráno.

U vítězném vašem davu

jen já klopit musím hlavu.

Sestru mám a tato sestra

poslouchat má cizí vůli.

Darujte mi lupu půli,

vyplaťte ji otrokyni.

Nehoden jest robství nyní,

svobodny kdo jiné činí.“

Souhlasili s celou duší:

„Bratříčku, tak se to sluší.“

Vítěz Ivan v čele druhů

rozhlíží se v jatých kruhu,

hledá otce, hledá matku

v směsi té a hlučném zmatku.

Když je našel, když je poctil

poctou, jakou sluší synu,

tázal se a smál se chvilku:

„Odpustíte mi tu vinu,

že jsem jim sáh’ na kobylku?

Za ten žalář, za tu chatu

přišli sobě pro výplatu.

Pokud vidím slunce svaté,

nebude dost, tuším, na té!“