VĚZEŇ.

Jak žalář, temný domov můj,

tak pustá mojí duše sluj –

a jako slunce bledý jas,

kdy ve stínu kobky tiše skane –

tak vzpomínka na dávný čas

se lije v srdce utýrané.

Tam v daleku, kde slunce východní

v den každý zlatou plane pochodní,

za modrých hor těch dálným cimbuřím

ten drahý kraj jak ve snách v duši zřím.

Vše z dálky vidím, vstříc jak kyne;

věž bílá ze zeleni stinné

a starých zvonů píseň slyším zas – –

Pod starou vrbou chýška se mi jeví,

na střeše mech, kol okna zeleň révy,

kde holubiček snivý slyšet hlas.

V stín jizby z krbu plá zář plamene –

dvě hlavy zlatíc k sobě schýlené,

ta jedna matky, bílá jako sníh,

a sestry druhá, zlato v kadeřích –

A zpěv tu zněl – a vrčel kolovrat –

žel, krásný čas tak záhy ve hrob pad.

Tam na vrchu, kde hvozdy šuměly,

své věže týčil zámek ztemnělý,

jak chmurný kmet – a v zámku ještě víc

pán krajů našich děsnější měl líc.

Tvář děsivou a v čele stál mu mrak

a ohněm blesků vlčí plál mu zrak,

a krví stále rudá jeho dlaň

a v srdci jeho – každý zhasl cit.

Dnem každým rostla v kraji našem daň

a pod břemeny v potu úpěl lid –

A pánovi když k nohoum s prosbou kles,

hoj, z brány štval ho dráb a jeho pes.

A v skvoucí síni zámku každý den

líp nežli svátek býval oslaven –

tam v struny ples se mísil číší třesk –

a dole krajem táh' se lidu stesk –

a v zámku zněly písně v spitých rtech –

a pod ním dole modlitba a vzdech.

Ha, v zámku hrabě bujnou míval krev,

rád viděl číš a nahá ňadra děv –

dost krásek měly jeho dědiny,

dost mladých žen a svůdné dívčiny,

ha, neměl srdce, neměl svědomí,

co na tom, bílý květ když ulomí,

co na tom, aby krve schladil žár,

kdy ženu jiného v svůj lapil spár?!

A marně zněly prosby, úpění,

pan hrabě neměl s nikým strpení,

a kdo se jemu vzpírati měl sil,

ha, žalář černý vzdát se donutil.

Tak jednou též, o den ten budiž klet,

ten krásný, bílý poskvrněn byl květ –

šla sestra v háj a odtud zmizela –

jak voda by se nad ní zavřela.

A matička má zpět ji volala,

a svadlé ruce k nebi sepjala,

a na lůžko ji srazil velký žal –

já třetí na to den ji pochoval.

A vztekem šílen, sebe neznaje,

já větrem letěl z kraje do kraje,

já proti pánu bouřil všude lid –

já jiskru vsel – ha, plamen brzy chyt!

A starý kovář záhy práci měl,

a znova koval meč, jenž rezavěl,

a kosy brousil, hřeby pobil cep –

ha, tvrdý bude dost panskou na leb!

My před hrad táhli v zbroji, hola, hej,

dej svobodu nám, pane, sestru dej,

jsme lidmi přec a chceme jimi být,

tvých okovů a bičů každý syt!

A ve chvíli je brána dobyta –

a čeleď v krvi leží pobita –

a marně hrabě utekl se v sklep –

já roztříštil mu cepem bídnou leb.

A v skvělé síni, drahém na lůžku,

já sestru našel – v bílou podušku

jak zlatou svoji hlavu ukrývá –

však chladná byla již a neživá...

l zalkal jsem a bílou mrtvou vzal

a vedle matičky ji pochoval.

A západu kdy oheň večer šleh –

stál celý zámek v rudých plamenech,

a nežli kraje noci halil stín –

jen černý dým táh' k nebi ze ssutin.

A v červáncích kdy nový zaplál den,

již kraj náš všecek vojskem zaplaven –

my nebáli se ani smrti víc –

a bodákům jsme vyrazili vstříc.

V bouř pušek, v blýskání a dým

já na smrt vrh' se mužně s vojem svým –

boj krátký byl – a kolem polí lán

byl podkovami všecek rozdupán

a pramen kde se vinul veselý,

tam červánky se krve zarděly.

My podlehli – já, vůdce, zůstal jat –

dny jara mého hasnou v žaláři –

A nežli jitro v růžích zazáří,

můj život mladý navždy zlomí kat –

A nežli slunce zhasne v skonání –

zrak vyklovou mně černí havrani...

O mračna, jdoucí modrou oblohou,

mě slyšte v sled – o stavte plavbu svou,

o větrové, sem spějte v letu svém,

vy, orlové, jimž mrak je domovem,

vy, ptáčata, jichž z listí znívá hlas,

vy, květy vonné, plné rosných krás –

vy, zdroje, v nichž se nebe obrazí –

vy, skály, bory, nebe bez hrází –

o přírodo, v svém ruchu odvěkém –

můj vyslyš hlas a bouří nes jej v svět:

Já zemřít mám – mé srdce čistý květ –

mám zemřít, že jsem chtěl být člověkem!