Vězeň.

Když skály umlknou, stráž oddychuje v snech,

a měsíc vyjde mraky strhaný,

komnatu opouštím a stoupám po schodech

do věže zčernalé, kde vězeň spoutaný.

A ve tmě vlhkých zdí, pod tíží hrozných pout

před soudce poklekám, jejž osud se mnou spjal;

svůj meč mu podávám, chci okov odejmout

a pravím zoufale, by moje pouta sňal.

Chci klíče vydati, by projít mohl všade,

on zří však ztrnule, jak bych jej polekal;

dál okov nejtěžší si na své srdce klade

a ruka nabízí je, abych potěžkal...