Vězeň.

Rohozecký zámek

vidět na vše strany,

sedí v něm muž mladý

na kůl přikovaný.

Když zavrznou dvéře,

pokaždé se leká,

neboť každou chvilku

ortel smrti čeká.

Zavrzly jsou dvéře,

přišel otec starý –

„Cos učinil, synku,

že tě přikovali?

Cos učinil, synku?

Mluv pro Krista rány!“ –

„„Vzal jsem, otče, kosu

a šel jsem na pány.

V lesích jsme se sešli,

smrt jim přísahali,

že nás s holí v ruce

k práci zapřáhali;

sestry že šálili,

bratry k vojně měli:

v prsy jsme jim pomstu

kosami vrýt chtěli.

Nezkvětlo nám štěstí.

Proto jsem ve věži,

nešťastný můj osud

v rukou božích leží;

z konopí oprátku

kat si na mne plete,

s bohem, za mou duši

jen se pomodlete!““

Zavrzaly jsou dvéře,

matka k synu letí:

třesoucí se rukou

dělá kříž dítěti;

na srdce ho tiskne

ve zlém strastí davu

a slzami smáčí

bledou jeho hlavu.

„Což jsi pozapomněl,

synu můj, na matku?“ –

„Vyššíť lásky matky

statek je všech statků:

volnost, jež je lidu

štítem nad vše hrady –

za ni dávám všecko,

i svůj život mladý.“

Za hodinu drábi

matku odnášeli,

synu černé vlasy

za ten čas zbělely.

Zavrzly jsou dvéře,

celá vyděšena

s dítkem na pravici

přišla vězně žena.

„Kam se podějeme

bez tebe, o muži?!“

„„Dobrý bůh a život

síly vaše ztuží.““

„Což to naše dítě,

což to počne sobě?“ –

„„Vychovej ho po mně

až tlít budu v hrobě.““

„Dej mu požehnání –(

Děcko zaplakalo,

hoře nad bouř prudší

mužem lomcovalo.

Jak lev trhal pouta,

drahé k sobě vinul,

a trojí proud slzí

v jeden horký plynul.

V prsou se mu tolik

bolestí zlých shluklo,

že na prsou drahých

statné srdce puklo.