VĚZENÍ

Jak strašná věc, tmy čiré van a dutí,

pout očí bezcílná po uzavřených zdech,

pád ticha s výsostí jak mrtvé lavin hnutí,

růst marné myšlenky tak skrytý jako mech.

Stav těžké mrákoty když dominuje v duši

nad všemi živými sny, zdáním, pocity,

když v prázdném bezmezí tvar určitý se ruší,

rys hmotných rozměrů je temnem ubitý.

Když v nicotě se absolutní ztrácí

tvá úsilná a truchlá představa,

tep srdce vadne v Sisifosské práci,

takt mizícího žití udává.

Třpyt kapek vodních kluzce k zemi kane

a vlhčí kvádry neprodyšných zdiv,

za mrtvou chvílí jiná chvíle vstane

a povadne, než rozvila se, dřív.

Vlá sivá pavuč jako velum smrti

s čel práchnivých a zašlých spuštěné,

tlak sféry pusté chabá prsa drtí

jak podstatou a vahou kamene.

Jen jedna z hvězdic kosmu se sem chýlí

tak mysticky a mrazně ubledlá;

pro pohled její ze sta tisíc mílí

by touha vězně zemřít dovedla.