VĚŽI DAVIDOVA!

Krásné je město, nad kterým

se věže k nebi pnou,

ty líbají se s hvězdami

a mraky kol nich jdou.

Krásný je hrad, jenž věží svou

se přes údolí dívá

a vítá z dálky poutníky,

jimž hlásný rohem zpívá.

Věž k nebi zvedá lidský zrak

a hlídá od nepřátel

a zvoní, hlásí hodiny

a chrání obyvatel.

Ty, Matičko, jsi naše věž,

věž z mramoru, vždy nová,

věž z bílých kostí slonových,

ty věž jsi Davidova.

K Tobě své oči zvedáme,

když děs a strach nás tíží,

zde útočiště hledáme,

když nepřítel se blíží.

Ty jako štíhlá, pevná věž

nám ukazuješ k nebi,

a pod svůj plášť nás ukrýváš,

když pekla chřtán se šklebí.

Ó přijďte všichni, křesťané,

v té věži hledat spásy

a s její výše prostranné

přehlížet světa krásy.

Zde do výklenku věži té,

jež přesahuje světy,

na důkaz lásky, úcty své

kosatců stavím květy.